1. Horní plášť

Horní plášť je tvořen minimálně dvěma vrstvami – nosnou vrstvou a povlakovou hydroizolační vrstvou.

U plochých dvouplášťových střech lze použít pouze povlaková HI vrstva. Stabilizace proti sání větru nejčastěji zajištěna mechanickým kotvením – nutno uvažovat sání větru spolu se spodním tlakem z VVV.

Nosná konstrukce horního pláště může být z konstrukčního hlediska rozdělena na těžkou (ŽB deska, skládané stropy) nebo lehká (dřevěná nebo ocelová nosná konstrukce s podkladní vrstvou – prkenné bednění, OSB desky nebo trapézových plech).

Pro eliminaci kondenzace vzdušné vlhkosti na spodním povrchu horního pláště je doporučeno tepelně izolovat i horní střešní plášť na úroveň součinitele tepelného prostupu U = 1,5 – 2,7 W/m2K

2. Větraná vzduchová vrstva (VVV)

Přirozené prodění vzduchu ve větrané vzduchové vrstvě ovlivňuje:

• sklon horního pláště – doporučeno min. 5%
• půdorysná plocha střechy – s větší plochou je nutno zvýšit dimenzi VVV
• tloušťka větrané vzduchové vrstvy – s větší tloušťkou efektivita větrání roste, nepřekročitelné normou dané minimum:

1. min. výška pro odvod difundující páry je 100 mm, při délce VVV do 10 m; na každý další 1m délky se výška VVV zvětšuje o 10%,
2. min. výška pro odvod difundující páry i k odvedení zabudované vlhkosti je 250 mm, při délce VVV do 10 m; na každý další 1m délky se výška VVV zvětšuje o 10%

• velikost přiváděcích a odváděcích větracích otvorů – přiváděcí otvory min. 1/100 celkové plochy střechy; odváděcí otvory zvětšené ještě o 10%,
• tvar přiváděcích a odváděcích větracích otvorů – ideálně průběžná štěrbina
• poloha přiváděcích a odváděcích větracích otvorů – přiváděcí otvory v nejnižším místě VVV, odváděcí v nejvyšším (využití komínového efektu)
• vzdálenost přiváděcích a odváděcích otvorů – max. 18 m; čím méně, tím lépe
• řešení krytí přiváděcích a odváděcích větracích otvorů – plochu krycích mřížek, sítěk či žaluzií nutno přičíst k ploše větracích otvorů
• tvar spodního povrchu horního pláště – čím členitější kolmo na směr proudění, tím je větrání problematičtější
• relativní vlhkost vnitřního prostředí – s vyšší vnitřní vlhkostí je vhodné zvýšit dimenzi VVV
• ekvivalentní difuzní tloušťka dolního pláště – do skladby dolního pláště je vhodné vložit i vrstvu parotěsnou pro snížení difuze vlhkosti do VVV
• orientace přiváděcích otvorů na návětrnou stranu – doporučení, pokud to podmínky umožňují
• charakter okolní zástavby a konfigurace okolního terénu – např. mezi vysokou zástavbou nebo v rokli může být i správně navržená VVV nedostatečně větrávána

Uvedené dimenze větrání platí pro střechy s tepelněizolačními vlastnostmi odpovídajícími standardu tepelné ochrany budov v době zpracování normy, tj. součiniteli prostupu tepla střechy podle požadované hodnoty ČSN 73 0540-2: tj. 0,24 W/m2.K.

3. Dolní plášť

Sestává vždy min. z nosné a tepelně izolační vrstvy, pro omezení difuze vodní páry do skladby střešního pláště je vhodné pod tepelně izolační vrstvu vložit i vrstvu parotěsnou. Dolní plášť musí být vzduchotěsný, taky aby bylo zamezeno proudění vzduchu z interiéru do větrané vzduchové vrstvy.

Požadujeme-li, aby vrstva parotěsná plnila i funkci pojistné hydroizolace, musí být v návrhu zohledněny následující požadavky:

• pojistná hydroizolace musí být provedena ve spádu min. 1°,
• na pojistné hydroizolaci musí být umožněn odtok vody,
• vrstva musí být napojena na samostatné odvodňovací prvky.

Zdroje:

• FAJKOŠ, A., NOVOTNÝ, M., Střechy – Základní konstrukce, spec. publikace, ISBN 80-247-0681-4, GRADA Publishing, Praha, 2003;
• ČSN 73 1901 Navrhování střech – Základní ustanovení (1.1999 a 2.2011);
• ČSN 73 0540-2 Tepelná ochrana budov – Část 2: Požadavky